Aya Wehle
7. 7. 2026
Aya Wehle. Proč už nejsem Alena?
Pro spoustu lidí je to rychlá, impulzivní změna. Že je léto, tak trochu nuda a člověka nenapadne nic lepšího, než podpořit pokladnu městského úřadu a změnit si jméno. Tenhle příběh se ale psal celý můj život. Touha změnit si své křestní jméno se ve mně zrodila už v dětství, tenkrát jsme si se sousedkou zvolily úplně jiná jména a trvaly jsme na jejich dodržování nejen vzájemně, ale i rodiči a širším okolím. Pro mě to byl způsob, jak utéct před vnitřní nejistotou, ale hlavně před realitou, která často bolela. Dneska se na to dívám jako součást procesu uzdravení, jak jsem si už tenkrát snažila hojit rány, ač to nemělo většího účinku.
Moje původní jméno Alena pro mě historicky nebylo bezpečným domovem, ale spíše zdrojem rozpaků, těžkosti a strachu. Jako dítě mě rodiče hodně bili. Když měli pocit, že jednám jinak než chtěli, křičeli na mě „Aleno!“. V tom slově se vždycky tak nepříjemně nakumulovalo temno, zloba, nejistota a hlavně bezmoc. Když pak bylo na chvíli lépe, máma mi říkávala sladce „Alenko“. V té zdrobnělině ale nebylo příliš laskavosti, já tam cítila spíš nějakou nenaplněnou touhu, snahu změkčit předchozí bolest a ohromnou nejistotu. Věděla jsem, že je to jen klid před bouří a záhy přijde zas ta zloba. Dá se říct, že alespoň v tom byla jistota – že bouře zas přijde. Přišla vždycky. Takže z Alenky se pro mě stala spíše úzkost, cukr před bičem a varianta, která je snad ještě horší než ten čitelný hněv.
Máma tomu vůbec nasadila korunu když jsem se jí jednou zeptala, proč mě pojmenovali Alena. Čekala jsem tenkrát o něco poetičtější příběh než její strohé shrnutí, že: „To si vymyslel táta, protože se tak beztak jmenovala nějaká jeho milenka.“ Tím jsem tehdy, myslím, zpečetila můj postoj nejen k tomu jménu, ale celkově k sobě. Připadala jsem si jako někdo, kdo neustále chodí nevhod, všude je navíc a jeho existence je celkově dost zbytečná. Mým častým přáním bylo bezbolestné zmizení.
Abych se přestala úplně odmítat, trvalo to pár let.
V dospělosti jsem se s tím vším sice naučila žít, ale že by tam byl úplný vnitřní soulad, se říct spíš nedá. Jméno Alena jsem si nakonec nechala jako štít. Jako formální identitu a použivala jej často v kruzích, kde jsem se netoužila příliš emočně obnažovat nebo kde se hodilo mít odstup.
Život v masce mě unavuje. Obzvlášť když vím, jak chutná skutečná svoboda.
Mám v sobě kus autismu. Nesnáším na lidech masky a někdy jsem ochotná udělat opravdu hodně jen proto, aby alespoň na chvíli byli upřímní a odpověděli mi bez ohledu na to, co se v tu chvíli hodí. Nerozumím příliš nadsázce a rádoby humoru říkám jízlivost. Když mi někdo lže, spadne mi vesmír.
Na kurzech, kruzích či terapiích – zkrátka tam, kde je otevřenost na místě, jsem si začala psát na cedulky Aya. Obdoba přezdívky s „j“ uprostřed, jednoduše, jistě a pocitově automaticky. Ještě tu byla i varianta Ali, příjemná zdrobnělina, ale ta se hůř skloňuje a není to jméno jako takové. No uznejte sami: „Ali přišla přednášet...“ zní asi jako „Teta Martička přinesla buchty“, tedy kdy všichni víme, že se jmenuje Marta, ale protože celý život uplatňuje roli hodné holky a na všechny je milá, říkáme ji zdrobněle...
Já na zdrobněliny vůbec nejsem, nehodí se ke mně. Když mi někdo řekne „Alenko“, vnímám to jako milý projev, který oplácím tím, že se proti tomu neohradím a nechám to projít. Pocházím však z Jablunkovska. Tam je vše nějak syrovější, víc napřímo, leckdy pěkně zostra. S umanutou divokostí to pak dohromady vůbec nejde vstříc zdrobnělinám.
A tak jsem to celé chtěla nechat na někdy, že až potkám toho pravého a vzdám se svého příjmení, odhodím i jméno. Dopadlo to ale všechno trochu jinak. Mám dvě děti, s jejich tatínky jsem nezůstala a už to samo o sobě dá tušit, že jsem řešila jiné záležitosti než vlastní jméno. Až mě časem napadlo, že ty dvě události můžu s klidem rozdělit a nečekat, až jednou či zda vůbec jednou...
Takže Aya. Jméno spojené s návratem do dětské divokosti, do míst kde si pamatuju čistou radost a bezpodmínečné přijetí. Takto mi totiž říkával můj děda – člověk co mi byl emočně spíš tátou. Aya byla holka, co leze na stromy, skáče na kole do vody a hlavu má věčně v oblacích. Myslím, že ve svých 41 letech mi na divnosti neubylo.
Trvalo to sedm let. Sedm let, kdy jsem se k Aye začala postupně vracet v blízkých kruzích. Zkoušela jsem si to jméno znovu, zabydlovala se v něm a sledovala, co to dělá s mým tělem a myslí, až jsem se v tom usadila a zjistila, že tak je mi opravdu lépe.
S každým oslovením „Ayo“ na mě dýchá radost ze života, který jsem si sama vytvořila. Z toho života, který už nedefinuje moje původní rodina, ale já sama.
Dozrál tedy čas. Odhazuju starou slupku a vyrážím do světa s novou, skutečnou identitou. Už nepotřebuju přezdívky, zdrobněliny ani alternativy. Druhou půlku života chci prožít v pravdě a v souladu s tím, kým se cítím být. Oficiálně, s novou občankou.
Dnešek tedy není jen o papírování a výměně dokladů, ale je to akt osvobození. Svému vnitřnímu dítěti šeptám, že je v bezpečí, že staré křiky ztratily moc a svou dospělou ženskou identitu držím sestersky za ruku.
Původní jméno Alena se ještě dlouho bude objevovat, knížku Citlivka jsem tak napsala a minimálně do léta roku 2027 se budou prodávat aktuální výtisky. Poutníka už ale vydám jako Aya.
Bude to ještě proces, ale až se někde potkáme, bude to už v novém.
Pokud tušíte, že vaše vnímavost je vyšší než obvyklá, můžete se propojit s podobně laděnými lidmi ve Facebookové skupině a taky čerpat inspiraci v dalších článcích na mých sítích – předvším na Instagramu a Facebooku.
A pokud nechcete trávit čas na Facebooku, ale rádi byste dostávali upozornění na nový článek, stačí zadat e-mail do políčka vedle textu.
eBook zdarma / TEST
Máte to, co 80% lidem chybí? Patříte mezi menšinu vysoce citlivých? Otestujte se. Vytvořila jsem pro vás rozšířený test ZDARMA.
E-BOOK ZDARMA
